Henri Bergson se narodil 18. října roku 1859 v Paříži a zemřel 4. ledna roku 1941 též v Paříži.
Byl francouzský filozof, jeden z nejvýznamnějších filozofů přelomu 19. a 20. století, představitel filozofie života vystupující proti tradici racionalistické a osvícenské filozofie.
Od roku 1898 přednášel na École normale supérieure. Od roku 1900 na Collége de France.
Roku 1927 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Bergsonova filosofie intuitivismu byla od konce 19. století do 20. let našeho století hlavním směrem idealistické filosofie ve Francii.
Bergson zkoumá vztah mezi duševnem a hmotou jako dualista. "Bezprostřed. data" vědomí a "hmotné
předměty" jsou dvě zásadně lišící se sféry. První z nich charakterizuje trvání. Základním principem života
je pak podle Bergsona životní elán, jenž je nepostižitelný kategoriemi rozumu. Pouze intuice dovoluje k němu proniknout.
Bergson omezuje funkci rozumu na nástroj poznání pro svět hmoty, kdežto intuice odhaluje "pravdivý svět", který Bergson umísťuje v bezprostorové hloubce duše. Jádrem Bergsonovy iracionalistické filosofie je teorie tvořivého vývoje, viz spis Évolution créatrice - Vývoj tvořivý. Teorie intuice utvářela i Bergsonovy estetické názory. Umění se mu jeví jako proces vzpomínání a snění, nikoli jako napodobování a poznávání přírody. Intuice osvětluje obsahy, skryté v temnu vědomí. Jazyk, aby se stal básnickým nástrojem pro vyjádření vnitřní skutečnosti a jejího rytmu, musí být oproštěn od logických obsahů a vazeb.
Umělce zaujal zvláště Bergsonův pojem trvání, promítající se v obrazném přepisu jako proud počitků a představ. Podnítil v nich smysl pro psychologické soustředění, introspektivní zkoumání prožité minulosti, odhalování podvědomí. Současně však je svedl k subjektivistickému odtržení psychického života od vnější skutečnosti. K Bergsonově filosofii se přikláněla řada spisů zavrhující pozitivist. naturalismus. Prakticky měl veliký vliv na celou francouzskou literaturu poloviny 20. století. Odpůrci odsuzovali jeho mysticismus a iracionalismus.
Bergson žil klidným a jednotvárným živoemt francouzského profesora. Jeho hlavním orientačním dílem bylo vydání jeho knih : nejprve, v roce 1889, Čas a svobodná vůle (Essai sur les données immédiates de la svědomí), pak Záležitost a paměť (Matière et mémoire) v 1896, Tvořivá evoluce (L\\\\\\\'Evolution créatrice) v 1907 a konečně Dva zdroje etiky a náboženství (Les deux zdroje de la et morálky de la náboženství) v 1932.