Dům, ve kterém...

Dům, ve kterém...Ne, ne a ještě jednou ne! Nepochopila jsem absolutně nic z toho, co tady bylo napsané. A do teď nerozumím, jak jsem tuto knihu vůbec dočetla. Každý den byl pro mě utrpením, protože jsem četla slova a věty, která absolutně nedávaly smysl. Napsat recenzi  pro mě bude opravdu velmi těžké, protože i popis děje je nelogický. Opravdu nevím, komu je podle Mariam Petrosjanové kniha určena. Asi jen hrstce lidí, kteří jejímu jazyku rozumí.... A to má Smečka ze čtvrtého pokoje ještě další pokračování a slyšela jsem, že se chystá i filmové zpracování. Na něj bych se i podívala, třeba bych konečně pochopila, o čem celá ta kniha vlastně byla.
 
Pokud můžu soudit z toho mála, co jsem pochopila, je dům, ve kterém děti žijí určen dětem postiženým a opuštěným. Asi aby celou těžkou situaci zlehčili, vymysleli si tyto děti hru, podle níž v domě žijí. Za prvé, nikdo nemá jméno, všichni jsou oslovováni přezdívkami. Ty získají hned po příchodu a přidělí jim je někdo, kdo v domě už nějakou dobu žije. Děti jsou dále rozděleny do skupin. Domnívám se, že podle věku či postižení, ale později to vypadá, že i podle povahy a životního stylu. Ovšem hierarchie domu je daleko složitější, myslím, že je to hodně určeno tím, kdo je v domě déle, ten má zákonitě větší moc. 
 
Ústřední postavou je zde vozíčkář Kuřák, který je vyloučen ze skupiny Bažantů a přestěhován do skupiny nové. Zde se setkává se Slepcem, Sfingou, Tabákím, Černým, Lordem, Hrbáčem, Larrym, Makedonským a s Tlusťochem. Tyhle postavy se mi pořád pletli dohromady a málokdy jsem věděla o kom je zrovna řeč. Každopádně Slepec - vůdce této smečky - je slepý, Sfinga nemá ruce, Lord a možná i Tabákí jsou vozíčkáři, Tlusťoch je nějakým způsobem zaostalý. To je tak vše, co jsem z textu vyrozuměla.
 
Navíc je kniha protkaná příběhem z minulosti, což vás zamotá ještě daleko víc. Protože přezdívky se dětem v domě mění, podle toho, jak se mění jejich povaha. Ke konci jsem nakonec trochu pochopila (těžko říct, jestli správně), že Koník, o němž se kniha zmiňuje v příběhu z minulosti, je nynější Sfinga. Ve skutečnosti ale nevím, proč mu byla věnována taková část příběhu, když nebyl ústřední postavou celkového děje...možná jsem to spíš špatně pochopila.
 
Kniha končí mocenským bojem mezi Makedonským a Slepcem. Jedná se o boj na život a na smrt – doslova. To Kuřáka docela překvapí, protože sám si pro sebe utvoří myšlenku, že všichni hrají nějakou hru. Že nic v domě není skutečné. 
 
Pořád píšu o dětech. Ve skutečnosti tam každý druhý kouřil, pil alkohol nebo bral nějaké divné drogy. Ve skutečnosti nevím, kolik klukům v hlavních rolích bylo. 
 
Celá kniha je prostě takovou zvláštní dětskou fantazií, a že v dětských hlavách se můžou odvíjet jakékoliv příběhy. Není divu, že jsem knize nerozuměla. Jak můžu vědět, co všechno si děti, izolované od světa a opuštěné svými nejblížšími, navíc postižené nebo nemocné, dokážou vymyslet? Snaží se uniknout od světa, vytvořit si vlastní, ve kterém se jim lépe žije. Nebo je prostě ten dům nějakým způsobem magický a příběh si tvoří sám, děti se stávají figurkami na jeho hracím poli. Ve skutečnosti vůbec nevím, co si o knize myslet. Jestli je to celý taková velká metafora a já jako čtenář mám odhalit skutečné dění. Zamyslet se nad tím, jak děti přemýšlejí a navíc takové děti. A nebo se na knihu má pohlížet jako na sci-fi, fantasy? Že existuje divný dům, který shromažďuje děti a hraje si s nimi? Popravdě první teorie mě láká víc, ale musela by být napsaná úplně jinak.  
 
Mariam PetrosjanováNemůžu doporučit. Protože kniha se strašně těžko chápe a skutečně nemůžu říct, o čem vlastně je. Já jsem ráda, že mám čtení za sebou se slovy: Nikdy více.
 
Autorkou knihy je rusky píšící, arménská spisovatelka Mariam Petrosjanová. Narodila se roku 1969 a mimo psaní se zabývá i malířstvím. Je vnučkou významného arménského malíře Martirose Sarjana. Vystudovala uměleckou vysokou školu a pracovala jako kreslířka pro filmová studia Armenfilm a Soyuzmultfilm. 
 
Román Dům, ve kterém... je zatím její jedinou knihou, na které pracovala skoro dvacet let. V Rusku se hned po vydání stala bestsellerem a získala obrovské množství fanoušků a literárních cen. Zatím byla vydána ve francouzštině, italštině, španělštině, polštině, maďarštině, lotyšštině a připravují se překlady i do dalších jazyků. V češtině román vyšel sedm let od svého prvního vydání.
 
Přestože kniha získala mimo jiné i nálepku fantasy, nepředstavuje v žádném případě to, co je pro fantasy charakteristické. Nereálná složka je přítomna především ve fantazii chlapců. Pro české čtenáře je román pozoruhodný, zejména pro nenapodobitelnou atmosféru, v níž se odráží prazáklad charakteru ruské společnosti, s nímž se setkáváme v literatuře napříč stoletími.
 
Mariam žije i se svojí rodinou v Jerevanu.
 
 
 
Strnadová Tereza

Nahoru