Izraelský zázrak

„Kdo jsou to ti židi, maminko?“ Zeptal jsem se kdysi při hře s autíčkem po té, co jsem to pro mě nové slovo slyšel v rádiu. Maminka s vařečkou v polévce se ke mně obrátila s poněkud vážnějším obličejem než obvykle. To co mi řekla, mi tenkrát nedávalo příliš smysl. Národ jsem měl v tomhle sotva školním věku spojen vždy s nějakým státem. Oni ho prý vlastně nemají. Jsou roztroušeni po celém světě a pan Hitler ty, co žili v Evropě, skoro všechny zabil. A jestli si pamatuju na tu starou hodnou tetu, která u nás nedávno byla na návštěvě a kdysi maminku učila na klavír, tak ta je právě židovka. Celá její rodina skončila v koncentráku. Co je to koncentrák, mi však maminka už nevysvětlila s tím, že se to na betón dozvím ve škole, protože je to moc hrozné a ona si chce užít hezkého a slunečného dne. Ve školách jsem si opravdu učinil poněkud bližší představu, ale bylo to bez emocí. Nakonec židovství jako takové, mi bylo dost volné. Hlavně když ta jednička z oblíbeného dějepisu zlepší celkové skóre na konci roku. Rád jsem tu jednotku obracel ve svých představách hlavou dolů tak, aby připomínala jakýsi háček, jenž tu trojku z matiky vytáhne alespoň trošku nahoru. Z černobílých učebnicových obrázků a ještě černobílejších dokumentárních filmů vydechovala hrůza, ale nedostala se tehdy ani k mým čichovým buňkám, natož aby ovlivnila buňky mozkové. Až knihy židovských autorů mi otevřely cestu k této pět tisíc let staré kultuře. Z historických románů jako například Židovka z Toleda jsem se postupně dozvídal o spletitosti zvyků, tradic a rituálů, ve kterých jsem se dost ztrácel. Navíc jsem z toho cítil zatuchlinu staroby. Viděl jsem se uprostřed synagogy obklopen pejzatými dědky, jež mě navlékali do smrdutého kaftanu. Ale pominu-li tisíce příkazů jak si zařídit prima košer život, byly to příběhy plné vášně a lidskosti. Zejména ta člověčina mě zaujala. Židovští románoví hrdinové byli plni pochybností, často měli strach, ba dokonce jim to doma moc neklapalo. Jejich údělem bylo přežít ve většinové společnosti, která většinou využila jen jejich obchodního nadání a pak je zcela vycucané předhodila zlostné vlně pogromu. Ano, je to silné téma, ale když už jsem to četl po desáté, začalo mi to připadat, jak když žebrák vystavuje na odiv své otevřené rány, aby mu cinkla mince do klobouku. Na nějaký čas jsem židovskou literaturu odložil. „Jenže něco na tom židovství přece jen musí být“ říkal jsem si, když jsem v jedné nákupní galerii vlastněné izraelskou společností pracoval v knihkupectví, které bylo hned u vchodu a tak tam v zimě bylo značně nevlídno. V horních patrech byly tropy, dole zase Arktida a přesto bylo obchodní centrum plné zákazníků. Modrými prsty jsem vyťukal na klávesnici slovo Terezín. Místnosti velké jako můj obývák a přesto tam bydlelo padesát a více lidí. Ostnaté dráty trhající maso na kousky, betonové zdi až do nebe a nad tím vším strážní věže, ze kterých vás sejmou, kdy se jim jen zachce. S uznáním, že osobní zkušenost je silnější filmů a knih, jsem se z brány Terezína vypotácel dosti vysílen. Druhý den jsme měli rodinnou sešlost. Neteřinka mi přinesla obrázek. Děti si na něm hráli v pokoji plném hraček. V pozadí bylo otevřené okno, kterým se dovnitř dívalo sluníčko. „Včera jsem viděl podobný obrázek Vikinko“ řekl jsem jí, ale vzápětí se v řeči zarazil. Na obrázku v Terezínském muzeu si hráli děti uprostřed tvůrčího nepořádku cimry plné paland. Jen to sluníčko svítilo až za šibenicí a plakalo. Ale stejně, jako kdysi moje máma, jsem ten krásný a slunečný den nechtěl kazit. Mlčel jsem. Pak to šlo ráz na ráz. Nejdříve jsem přečetl celého Otu Pavla. Jeho ultračtivým a přesto nepodbízivým stylem jsem byl naprosto nadšen. Potom jsem vzal do ruky největšího oblíbence Oty Pavla Izáka Bábela. Rudá Jízda a Oděské povídky padly za víkend. Něco mezi básní a povídkou s intuitivní pointou. Týden jsem chodil jak ve snách z toho, že takhle někdo dokáže psát. Natrefil jsem i na Michaela Chabona a jeho židovství viděné optikou „pokleslých“ amerických žánrů drsné detektivky a komiksu. Další byl na řadě Amos Oz a jeho Příběh o lásce a tmě. A tady jsem narazil na Izrael. Obzvláště na jeho poválečné počátky. Tahle země vznikla z názorově nesourodých skupin židů. Liberálové, nacionalisté, komunisté, monarchisté, ortodoxní, no prostě snad všechny politické směry v nich byly zastoupeny. Navíc, jak už jsem výše psal, byli to lidé se vším všudy. Milovali a nenáviděli, chtěli se mít dobře a to vše jim šlo se střídáním úspěchu a prohry. Svoji staronovou zemi (neměli ji skoro dva tisíce let) vybudovali z ničeho a ještě ve vzájemných sporech, které se ve svobodné společnosti naprosto přirozeně vyskytují. Dnes je Izrael jedna z nejpokročilejších zemí na světě. A to i přesto, že nemá suroviny a je obklopena nepřáteli ze všech stran. O tomto fenoménu je nová kniha Start-up nation. Židům se také říká národ knihy. To už samo o sobě je možná důvodem k tomu, aby je milovník literatury nepřehlížel. Vzhledem k počtu jejich spisovatelů dobrých knih to ale stejně jednoduché není. Národ zkoušený nepřízní osudu si vypěstoval pozoruhodnou schopnost přežít, přičemž si podržel svou kulturu, kterou nikdy nepřestal tvořivě rozvíjet. Že by příklad pro nás?   Jan Kanclíř