Martin Patřičný - Ještě o kritice?

Před čtrnácti dny jsem se jel podívat do Plzně na knižní veletrh (Splněných přání?)
Plzeňáci z bývalého nádraží – pardon, depa, udělali docela vtipně výstaviště a tam teď
na řadách stánků ležely knihy. Z mých knih tam u Kosmasů měli Tajemství dřeva a
Patřičnou Čítanku, které, jak sama říkala, se tam moc líbilo, i když kolem ní byly i
jiné knihy. Na stánku Grady naopak neměli Všecky krásy dřeva.
Vyřídil jsem dvě schůzky a pomalu procházel mezi stánky. A potom, skoro už před
odchodem jsem uviděl v jednom sále zavěšenou velikou pitomost, nebudu ani
popisovat a říkat o co šlo.

Dojel jsem domů, v pořádku, moje laskavá paní Bohyně nade mnou drží ochrannou
ruku a já to ještě sichruju talismanem na krku.
Druhý den dopoledne jsem zase na tu hloupost na veletrhu musel myslet a rozhodl
jsem se, že o té hovadině je třeba napsat. A už jsem si to začal chystat, už jsem brousil
svůj ostrovtip a sarkasmus a ironii a věřte, já někdy umím být i nepříjemný jako
pazdero v pr…. jak praveno ve Švejkovi.

A už jsem začal psát a zvedl jsem stavidla kritiky a už jsem měl hezkých pár řádek –
tedy hezkých ne, ty by si nikdo za rámeček nedal!
Začal jsem tu věc posuzovat a najednou mi blesklo hlavou, že jsem o tom kritizování
nedávno někde četl, v knize, kterou jsem listoval. (V. Sinelnikov) Co to tam o kritice
bylo! Že je to vlastně projev agrese, že kritizuju něco co sám v sobě mám…
A co ti blbci, kteří to tam dali, to není agrese proti nejen mně, ale všem dobrým
lidem? Říkal jsem si. Ale kritika je prý zásah do světa druhého a kdo mi dal právo…
No a to už jsem pomalu psaní nechal a najednou, z čista a jasna ke mně dorazila
myšlenka ještě jiná.

Že takové kritizování je vlastně dvojitá ztráta. Moje! A víte proč? Protože koukání na
hovadinu mi brání vidět něco jiného a možná krásného. Protože přemýšlení, nota
bene psaní o blbostech či nesmyslech mi ubírá čas, který bych mohl věnovat něčemu
onačejšímu, dobrému, veselému.

Jsou to vlastně pořád ty samé úvahy na téma- neodporovat zlému. Nešířit ho,
nemluvit o něm – jenže – stačí to?