Proč číst romány jako ten Chudí v Lodži?

Proč číst romány jako ten Chudí v Lodži? Tak tuto otázku jsem si položil v pátek po té, co jsem umístil na facebook odkaz týkající se právě této knihy. Není těch problémů a hrůz světa dost, abychom se jimi neustále zabývali? Proč sypat sůl do ran historie? Nebylo by lepší vzít o víkendu do ruky něco odpočinkového? Ještě mám v živé paměti četbu podobné knihy, a sice román Laskavé Bohyně, z jehož děje se mi občas dělalo pěkně zle. Pak se však k nám do naší provozovny zatoulal jeden zahraniční dělník, co zde ve vedlejší budově bydlí. Jako vždy nás prosil o nějaké peníze. Vždy je po nějaké době poctivě vrátí. Navíc nám vyprávěl svůj příběh posledních dvou dnů. Přede dvěma dny jemu a několika dalším lidem sehnal patron práci. U lidí, jako je náš týpek, je to v naší zemi běžná praxe. Najdou si zkrátka člověka, jenž je u nás již několik let jako doma a proto ví, jak to tady chodí. Patron shání práci pro své klienty a zároveň je neskutečným způsobem odírá. Přesto se to jeho klientům vyplatí, protože jejich domovina je k nim ještě maceštější. Abych se ale vrátil k příběhu. Patron tedy odvezl v dodávce našeho milého týpka spolu s jeho kolegy asi padesát kilometrů za Prahu. Tam jim ukázal travnatou plochu, kde měli vykopat díru do země. Pak odjel s příslibem, že se k večeru, kdy už by měla být práce hotová, zas vrátí. Náš milý dělníček spolu se svými kolegy vykopal jámu dost hlubokou na to, aby si ji objednal sám Ahmadinežád k obelstění západu ohledně kráteru po pokusném jaderném výbuchu. Přišel večer a všem se po dobře vykonané práci chtělo domů. Teda domů! Jaký je hnusná levná ubytovna vlastně domov? Snad hodinu patronovi všichni střídavě volali ze svých nakřáplých mobilů. Pak ovšem bylo již všem jasné, že se na ně jejich patron vykašlal. Nikdo z nich neměl ani korunu. Od rána nikdo z nich nejedl a nikdo z nich také neměl v kapse ani tu příslovečnou kůrku chleba.  Nezbylo nic jiného než zahájit pochod ku Praze. Uprostřed kulturní a bohaté Evropy klopýtala žíznivá a hladová grupa oděná ve špinavých montérkách, uniformě to zahraničního dělníka, mezi pečlivě upravenými zahrádkami. Pili z louží, žvýkali šťavnatě zelené listí, aby oklamali žaludek. Přidali se k nim dva potulní psi. Ale jen nakrátko, protože zjistili, že v hledání potravy budou daleko úspěšnější sami bez těchto podivných lidí, u kterých hledali společnosti stejně jako jejich vlkovití prapředci v pravěku u jeskynních neandrtálců. Šli nocí, šli dnem, po asfaltu i v prachu cest, pili z potoků a louží, to vše skoro čtyřiadvacet hodin než se dostali domů. Doma je však čekaly jen tisíc krát žmoulané fotky jejich blízkých, kteří v pekle vlastní země čekají na zásilku naděje.  Jinak vůbec nic. Proto ta malá půjčka na pár dní. Na trochu jídla. A možná i pár kalíšků vodky. Kdo by si nedal po takové zkušenosti? Díval jsem se na shrbená záda odcházejícího dělníka a bylo mi jasné, že i nadále chci být dospělý člověk, co má intimní vztah s realitou. Proto i nadále budu podobné romány číst a prožívat plnou měrou. K životu patří nejen euforie z výsluní, ale i deprese z temných propastí lidské mysli. Bez temnoty bych neprožíval vlastní celistvost. Jan Kanclíř