Recenze - Tiché roky

Tuhle knížku jsem dostala od kamarádky k narozeninám a přečetla jsem ji jedním dechem. A pak mi
ještě několik dní nedala spát a musela jsem o ní pořád přemýšlet. Což si myslím, že je sen každého
spisovatele, když mu vyjde kniha. Stejně jako to, že ji jen tak nepustím z hlavy a nezapomenu na ni.

Děj je rozdělený do dvou časových linií, které se pravidelně po každé kapitole střídají. Drobná hříčka,
kterou autorka toto střídání oživila, pak spočívá v tom, že každá kapitola začíná stejnými slovy,
kterými skončila kapitola předchozí (pro méně vnímavé čtenáře jsou tato slova zvýrazněná
ztučněním, takže je nelze přehlédnout).

První dějovou linii vypráví dcera, a to v první osobě, druhá dějová linie přináší vyprávění o otci ve třetí
osobě. Nicméně tyto dějové linky se neprolínají, naopak vyprávění o otci obsahuje informace z doby
předtím, než se dcera narodila, tudíž po celou dobu ví čtenář o životě otce mnohem víc, než ví jeho
dcera.

Děj popisovat nebudu, nerada bych další čtenáře ochudila o překvapivé momenty, kterých není
v knize málo. Zejména jedna dost podstatná věc o hlavní hrdince mi zcela unikla, dokud nebyla
explicitně řečena, až jsem si nadávala, že jsem si to měla odvodit dřív. Ale asi ne – pak by to totiž
znamenalo, že to autorka nenapsala dobře a chytře, což není pravda.
Kniha je napsaná mistrovsky, obdivuji její čtivost a zároveň promyšlenost, to, jak do sebe drobné
detaily při čtení zpětně zapadají, a v neposlední řadě samozřejmě také silný lidský příběh (tedy
vlastně několik, protože silný příběh má každá postava, kterou tu Mornštajnová vytvořila), který
obsahuje.

Jako bývalý student tvůrčího psaní jsem nadšená, takhle bych chtěla umět psát, nechybí tomu snad
nic, včetně mistrné práce s jazykem. Nicméně ze všech pocitů nejvíc převládá ten čtenářský – a to je
zneklidnění, kniha mě svým obsahem dost rozhodila a moji citlivou duši vyvedla na několik dní dost
z míry, než se mi podařilo aspoň trochu se srovnat. Což ale vlastně taky musím připsat autorce jako
plus, protože to určitě způsobil její sugestivní styl psaní. Některé scény, které mě příliš rozrušily, jsem
viděla před očima jako živé.

Jen tento pocit rozrušení mi brání vrhnout se hned na další román této autorky, který už mám
připravený na poličce u postele. Trochu se bojím, jak silný příběh mě zase čeká a jak moc mě zasáhne,
i když se na další setkání se spisovatelským umem Aleny Mornštajnové moc těším.

Adéla L.