Tři ženské - Knihy

Rád čtu – paměti, vzpomínky, ohlédnutí. Protože když se s někým seznámíte, tak to není tak, že vám bude hned vyprávět svůj příběh! V knize, to je holt něco jiného. Samozřejmě je to celé filtrované, co vás zajímá nejvíc se zpravidla nedovíte a prostor pro kontrolní dotazy není. Ale i tak to stojí za to.

 

Mám před sebou tři knihy-

 

 

 

Klára Gočárová v knize Voslí můstky píše na významném místě svým čtenářům - Nehloubejte v mých spletitých rodinných vztazích.

 

No, v Obecné škole pan ředitel taky varoval žáky, aby v mrazu nelízali zábradlí, že? To by v textu ta známá jména nesměla být…

 

Knížka mě zaujala tak, že jsem zapomněl na to, jak už mi poslední dobou vadí to neustálé vaření a přelouskal jsem skoro i střední část trojknihy, psanou jakoby v receptech. Kdysi jsem tyhle nápady měl rád. A po celou dobu čtení, i když zaujatý a velmi sympatizující,  jsem myslel s nostalgií na byvší dobré redaktory, kteří kdysi své autory vedli, dokázali jim pozorně a s účastí poradit a uměli knihu upravit i pro nezasvěcené čtenáře.

 

Ve „Voslích můstcích“ žena popisuje lásku. Nebo zamilovanost? Na nic si nehraje,  je svoje, jde ze sebe ven – prostě najednou něco ví a já jí věřím. Píše jaké to je - milovat. Víte, jak strašně dlouho dělali něco takového – psali, popisovali -  jen muži?

 

Voslí můstky stojí za přečtení!

 

 

 

V knize Sandry Pogodové, původním povoláním herečky,

 

jsem se nad některými epizodami dobře bavil a dokonce se hlasitě smál. Karamboly života jsou zajímavé – zvlášť u druhých a když nejde o krk….Při každém průseru teďuž uvažuju – za jak dlouho se tomu budu smát?

 

Zvláštní věc - během čtení mi chyběla ta muzika, ta muzika Sandřina otce! Možná je nesdělitelná, možná jsem toho o ní čekal víc, nevím. On, její tatínek ji má v sobě, tu muziku  a dcera ji má naposlouchanou a bere ji zřejmě jako samozřejmost. Jenže kniha přijde i k těm, co ji nikdy neslyšeli. Dalo by se s tím něco dělat? Nevím…O muzice není lehké psát. Když napíšete kus textu písně, jejíž melodii váš čtenář zná, můžete doufat, že obrazy ve vašich hlavách by se v něčem mohly podobat. A souznít. Jinak co?

 

 

 

Dočetl jsem knihu od paní Landovské - Nikdy není pozdě na šťastné dětství.

Jen málokdy se mi stává, že dočtu knihu a chci se seznámit s jejím autorem. Tentokrát "to" nastalo a dám si ještě pár dní na odstup a pak pro "to" něco udělám. Nesmělý pokus, nic víc.

V té knize jsou místa, kde stačí zavřít oči a taky vidím věci ze svého dětství –

 



a) kluky, v první či druhé třídě, co trápili jednu holku - maličkou Italku, nebo Řekyni, prostě trochu jinou, čekali na ni za školou, jenže většinou ji myslím nedohonili, uměla dobře utíkat!

(pozlatíte vráně zobák a pařáty a ostatní ji uklovou - už jste viděli bílou vránu?)

 

b) Vinnetou - Poslední výstřel- taky jsem ho viděl jen jednou a nikdy víc - ale hlavně - jak ti chlapečkové a potom kluci mohli milovat Shatterhanda a přitom sami šikanovat, podvádět...Bůh ví, já ne. Myslel jsem, že ten archetyp – zachraňování princezen v sobě mají všichni muži, tak jako …

 

c)Učebna chemie - taková byla i "naše" učebna, ale ne na základce, ale na gymnasiu na náměstí - tehdy - lidových milicí, ve Vysočanech. Ale nás učil noblesní prof. Durych a já jsem se ho ptal, jestli je příbuzný s Jaroslavem Durychem a on mi odpověděl, že nějaké příbuzenství tam je. To místo, kde paní Landovská popisuje snící učitelku Živnou si budu hezký čas pamatovat!

 

Nechci a nebudu prozrazovat další příběhy dál - i když si odmyslím 50 - 60 procent, která si literáti a vyprávěči přidávají, může člověk s takovým dětstvím přežít bez úhony? Člověk vydrží hodně. A ono to asi bez ztráty kytičky nebylo, jinak by paní Landovská nepsala o dětství...Nikdy není pozdě na šťastné dětství?

Zní ten název knihy jako báseň, ale je to zřejmě pravda.

 

 

 

M. Patřičný