Život bez klíčů

Život bez klíčů

Žít bez klíčů? 

 Mít klíč k novému roku!

Který klíč je hlavní?

 

Jsou dny, které jsou na nás nezávislé - třeba slunovrat.
Pak jsou dny na které nejde zapomenout - 21.8.68, třeba.
Nakonec jsou dny, o kterých jsme se dohodli, že v nich budeme veselí a budem je slavit, protože to co bude dál, nikdo nezná - to je Silvestr...
Čas, náš lidský čas se zase nachýlil...

 

Každý na přelomu roku (ů) vždycky nějak bilancuje. I kdyby sám nechtěl, tak se mu ty myšlenky zpátky zatoulají. Nějak si pro sebe ten minulý rok třeba pojmenuje,  uvažuje co přinese to nedochůdče,  jehož žije teprve první den,  první týden…

Taky jsem se včera ohlížel a myslel na to, že první letošní fejeton musí být něco extra.

To je asi špatně – už to slovo musí, musí , potom taky to – extra, to jsem nezačal nejlíp, viďte? No, probíral jsem si svoje stará psaní…a už vím. 

Dám sem fejeton co mám nejradši -  rád, nebo skoro, no.

Trochu jsem ho zkrátil – jmenoval se Žít bez klíčů

Na začátku jsem se v něm zamýšlel nad tím, kolik vůbec potřebujeme různých klíčů a zámků a kolik času strávíme blbě a neproduktivně jen pitomým zamykáním a odmykáním a myšlením na to, jestli jsme zamkli. A myšlením na to, že klíče potřebuje i ten, kdo sám nekrade.

To přání je chiméra a je možné, že života bez klíčů se třeba ani nedožiju. I to se může stát.  Ale jen kvůli tomu přání života neklíčového, i když se zdá originální, kvůli tomu ten fejeton zas tolik rád nemám, to víte, že ne.

Je to kvůli lásce. 

Protože kdysi jsem chodil s jednou Marií, která dělala asistentku u kouzelníka. To je zaměstnání, co! Prolézala falešným dnem skříně a chodila po jevišti na podpatcích a v punčocháčích, aby byly vidět krásné nohy…  

Když jsem ji svlékal k lásce, stahoval jsem jí zároveň s košilkou i stříbrný klíček, co nosila na krku. A tak se do mého psaní tenkrát dostala. Přes klíček…

Jezdil jsem za její kočovnou společností i mimo Prahu, stopem, a kolikrát jsem to jejich představení viděl ani nespočítám. 

Pak mi vzpomínka na chvíle s ní, jak jsem si ty obrazy setkání pamatoval, zabrala na čas celou pozornost a já jsem najednou věděl, jaký konec ten fejeton bude mít.

A jak jsem se teď tak rozepsal, shledávám, že už jsem vám to hlavní odvyprávěl, že bude stačit napsat vlastně už jenom ten konec. 

Konec dobrej, všecko dobrý, říká se, ne?

Tak tady je: 

…kde se pořád bere ta hrabivost a chtivost?

Šťastnější jsou přece ti bez klíčů! Kteří jsou! Být je víc než mít.

Zdál se mi sen o těch krásných časech bez zamykání:

Největší kouzelník mávne hůlkou, nadzdvihne cylindr a my všichni přestaneme chtít věci těch druhých. A potom snad jen jeden klíč mi zůstane,  jen jeden klíč budu potřebovat. 

Ten k tvému srdci, Marie.

Martin P.